Problematiku ekonomické dimenze života společnosti a státu nelze vnímat odděleně – jako nějakou nezávislou proměnnou v rámci širšího politického systému žijící svým vlastním autonomním životem.

 

Naopak – jde o komplex tematik, mechanismů a institucí, které organicky vyrůstají z celkového stavu společnosti, jejího stupně vývoje, z jejího právního rámce, historie, kultury, sociodemografického profilu, mezinárodního kontextu apod. 

Stát se nesmí vzdát své odpovědnosti

Na rozdíl od určitých libertariánských a neoliberálních autorů a jejich tezí jsem přesvědčena, že moc legislativní i exekutivní – tj. politická moc jako celek – sociálně-ekonomický vývoj a situaci do značné míry (svou činností a svými rozhodnutími) predestinuje, determinuje, spoluvytváří a silně ovlivňuje.

Z tohoto důvodu – a taktéž i proto, že právě socioekonomická vyspělost a úroveň společnosti a státu (a samozřejmě jejich občanů) do vysoké míry spoluurčuje stav mnoha dalších společenských oblastí – považujeme v hnutí SPD hospodářskou (a sociální) politiku za klíčové součásti našeho dlouhodobého politického programu a politické činnosti obecně.

Hospodářskou (ekonomickou) politiku vnímáme v mnoha navzájem provázaných rovinách, jako ucelený soubor nástrojů, opatření, mechanismů a mikropolitik – a též jako svorník dalších (dílčích) programových a politických segmentů, zejména sociální oblasti, zdravotnictví, v širším pohledu a kontextu i oblastí školství, životního prostředí, regionálního rozvoje, zahraniční politiky a některých dalších oborů.

Spravedlnost v sociální politice

Zároveň budiž konstatováno, že jako zásadní hodnotu vnímáme ideu a princip sociální soudržnosti společnosti – a moderní pojetí sociálního státu vůbec – nikoli coby pouhý deklaratorní a direktivní přerozdělovací mechanismus, ani jako neefektivní koruptivní penězovod mezi vybranými skupinami obyvatelstva.

Nýbrž jako nástroj pojištění všemožných sociálních rizik, jako ochranu důstojnosti člověka a občana a jako mechanismus vyrovnávání přirozených nerovností a rozdílů, jako rovnost šancí a podmínek.

Nebo, jinými a jednoduššími slovy, jako praktické naplnění kréda, že kdo poctivě pracuje, musí žít velmi důstojně a mnohem lépe než ten, kdo se práci vyhýbá.

Současně jde o axiom, který jako jeden z klíčových parametrů opravňuje a zdůvodňuje existenci a důležitou roli moderního národního státu jako takového – a který zároveň i formuje jeho podobu.

Naší představou je aktivní působení státu (exekutivy, legislativy) v hospodářské oblasti – jako dynamické a cílené činnosti v rámci standardního portfolia a nástrojů ekonomické politiky – a to (v makroekonomickém ohledu) zejména v oblastech fiskální, rozpočtové, měnové (centrální banka) a vnější ekonomické politiky – a v segmentu mikroekonomickém především v oblasti politiky daňové.

Hlavní cíle a budoucnost bez dluhů

Za hlavní cíle – zejména ve střednědobém a dlouhodobém horizontu – zde považujeme (v oblasti fiskální a rozpočtové) zdravou a udržitelnou podobu veřejných financí odvíjející se od vyrovnané bilance rozpočtové soustavy, tzn. vyrovnaného (příp. přebytkového) stavu veřejných rozpočtů – v první řadě státního rozpočtu a (státních) mimorozpočtových fondů, ale v neposlední řadě i rozpočtů samosprávných celků.

Stabilní, zdravou a prosperující společnost nelze budovat na  dluh a na úkor budoucích generací našich dětí a vnuků!

V oblasti měnové je nepřekročitelným limitem a cílem udržení vlastní národní měny, české koruny. V tomto základním rámci pak za přirozeně prospěšné považujeme politiku minimální míry inflace provozované centrální bankou, které má výkonná moc svými ekonomickými a legislativními opatřeními aktivně napomáhat.

Otázkou spíše střednědobého charakteru (a odborné diskuse) je i možná úprava kompetencí centrální banky – zejména v oblasti regulace cen a měnových kursů či operací na mezibankovním trhu – anebo ve vyplácení úroků komerčním bankám prostřednictvím tzv. repo sazby. Tato restrikce činností (a nákladů) centrální banky by totiž mohla vést k výraznému zvýšení jí samotnou generovaného zisku.

Za související makroekonomický parametr, kde primární roli hraje naopak exekutiva, pokládáme míru (nedobrovolné) nezaměstnanosti. Zde má být cílem její co nejnižší úroveň, kdy státní moc má především vytvářet podmínky pro minimalizaci dlouhodobé nezaměstnanosti, nezaměstnanosti absolventů, mladých, rodičů a dalších ohrožených socioekonomických skupin.

EU je žábou na prameni

Co se týče vnější ekonomické politiky, nelze tento segment oddělit od politiky zahraniční. Všechna dlouhodobá opatření a kroky se odvíjejí od základního programového bodu SPD, posílení ekonomické suverenity České republiky a její emancipaci od Evropské unie.

V tomto kontextu – a v těchto mantinelech – bude mnohem jednodušší a operativnější dosažení požadovaných cílů v této oblasti, tzn. vyrovnané (vnější) obchodní a platební bilance. V současné situaci, coby entita Společné obchodní politiky EU, máme coby stát značně omezené možnosti (prakticky pouze ve formě měnových nástrojů, jejichž udržení je i proto kruciální).

Zároveň, co se vnitřní ekonomické politiky týče, nezávislost na Evropské unii by jednoznačně vedla k nastavení rovných a spravedlivějších výchozích (soutěžních) podmínek pro domácí podnikatelské subjekty – tím, že budou odstraněny nadstátní zásahy ve formě selektivních evropských dotací, kvót a jiných omezení.

V oblasti zdanění právnických osob, zejména v segmentech, kde neexistuje přirozeně konkurenční prostředí a volný vstup do odvětví, je pak zcela na místě zrušení a odstranění osvobození od daně z dividend pro zahraniční podnikatelské subjekty. Ročně je takto z naší republiky dle některých kvalifikovaných odhadů vyvedeno až 400 miliard korun. Tato výjimka je nemravná a ekonomicky poškozuje Českou republiku a její občany.

Stát si v oblasti hospodářské politiky nemůže, obrazně řečeno, „umýt ruce“ s tím, že vše vyřeší trh. Není to pravda.

Za poctivou práci důstojnou mzdu!

Čeští zaměstnanci a živnostníci si zaslouží za svou tvrdou práci adekvátní finanční ohodnocení. Zatím jsou české mzdy a platy třetinové oproti západním členským státům Evropské unie. Přitom firmy z těchto států – a potažmo skrze daňové příjmy i tyto státy samotné – u nás realizují pohádkové zisky, hlavně díky šikovnosti a nasazení našich lidí.

Mnoho občanů, bohužel,  pracuje ve filiálkách zahraničních korporací   za mzdy, které jim ani nepostačují na důstojný život a jsou nuceni se těžce zadlužovat u – rovněž zahraničních – bank. Často na celý zbytek svého života. To je neudržitelné!

Navíc tyto nízké mzdy jsou udržovány i dovozem zahraničních pracovníků z chudších zemí na východ od našich hranic.

Suverenita, samostatnost a soběstačnost

Ekonomika České republiky tedy musí vytvářet dostatek finančních zdrojů pro zajištění sociální stability naší země a jejích občanů.

Hlavním cílem pak musí být snaha vybudovat z České republiky bohatý stát, kde se vyplatí poctivá práce a férové podnikání. Stát, který svým občanům garantuje kvalitní a z veřejných zdrojů financované vzdělání, zdravotnictví a sociální ochranu.

U vědomí těchto cílů se ovšem stát musí chovat – a hospodařit – jako zodpovědná rodina či firma. Tedy s výdaji, které jsou v rovnováze s příjmy, nikoli hazardovat s budoucností stylem „po nás potopa“ a trpně čekat na příchod pomyslného (zahraničního) exekutora.

Chraňme své národní bohatství, chraňme své zdroje, zejména ty nerostné a surovinové, neprodávejme svou zemi lacino do zahraničí!

Jsme silný stát s ohromným majetkovým a  lidským kapitálem.

Jen jej musí spravovat odpovědní politici hájící výhradně české národní zájmy a žádné jiné.