Poslední zasedání Evropské rady – summitu hlav států a vlád členských zemí Evropské unie – se neslo ve znamení frontálního útoku tzv. evropského Západu na Maďarsko.

Záminkou k tomu byl návrh maďarského (vnitrostátního) zákona, který by reguloval sexuální výchovu na školách. A který by speciálně omezoval a zakazoval propagaci homosexuálního chování a homosexualistickou propagandu vůbec zaměřenou na osoby mladší 18 let.

Ze strany maďarské vlády jde o naprosto legitimní návrh a požadavek, do kterého nemají Evropská unie a její orgány absolutně co mluvit. Jednak vzdělávací politika, školství a sexuální výchova nepatří mezi tzv. společné evropské politiky, ale jde o záležitosti ve výsostné gesci národních států – ale hlavně proto, že jde o zcela správný přístup i z věcného a obsahového hlediska.

Sexuální výchova, nebo propaganda sexuálních extrémů?

Sexuální výchova a osvěta směrem k dětem a mládeži má být totiž v první řadě věcí rodiny a rodičů, kteří si zvolí způsob, jakým budou své potomky informovat o těchto až intimních záležitostech. A to tak, aby to bylo v souladu s jejich založením, vírou, morálkou a přesvědčením. Škola zde má hrát čistě doplňkovou roli, a to v odborné, řekněme biologické či lékařské, sféře této problematiky.

A v žádném případě nemá ve školách, ale ani jinde ve veřejném prostoru, probíhat organizované ideologické působení (či spíše nepokrytý nátlak) na děti a mládež, které by bylo založeno na adoraci těch forem sexuálního chování, které představují nežádoucí odchylky od norem a hodnot, na kterých stojí po staletí naše společnost – i šance na její samotné zachování a rozvoj.

Těmito odchylkami jsou samozřejmě např. jak pedofilie, tak i homosexualita, ale i v poslední době i u nás všemožně propagované a pozitivně medializované záležitosti typu polyamorie, transgenderismu a dalších obdobných – a mnohdy pouze čistě módních – výstřelků.

Všechna tato sexuální specifika jsou předmětem politické agendy ultraliberálů a progresivistů, kteří je vydávají za lidská práva nové generace a snaží se o prosazení privilegií jejich nositelů do právních řádů evropských zemí. Za hlasité podpory Evropské unie, zejména pak její západní části.

Manželství není pro všechny!

U nás, v České republice, má tato neblahá praxe nyní např. podobu všemožného protlačování práva na tzv. „manželství pro všechny“, tedy tlaku na uzákonění institutu manželství i pro stejnopohlavní, především pak pochopitelně homosexuální, páry. Samozřejmě s argumentem, že jde o prosazování základních lidských práv homosexuálních občanů.

Manželství pro homosexuály ovšem není naplněním žádného lidského práva (natož práva základního), jak často uvádějí jeho mediální a političtí propagátoři a propagandisté.

Základní (a nezadatelná) lidská práva tvoří práva občanská a práva politická, jako je například právo na život, právo na vlastnictví, právo na svobodu projevu, právo na svobodu vyznání a svobodu sdružování či všeobecné volební právo.

Tedy práva, která nám nyní v demokratických politických režimech garantují ústavy a zákony – a práva, za která naši předkové třeba i pokládali své životy.

Mezi tato základní lidská práva rozhodně nepatří právo na změnu významu hodnot a termínů, na kterých stojí naše společnost stovky let – a na kterých stojí také náš mravní a etický řád. Jde mimo jiné o hodnoty, díky kterým jsme jako společnost, národ a stát přežili až do dnešního dne. Touto hodnotou je i manželství – neboli, což je ještě výstižnější termín, „svátost manželská“.

Mezi základní lidská práva tudíž rozhodně nepatří ani právo říkat jakémukoli mezilidskému vztahu manželství a ani právo do takového vztahu vstoupit – natož s posvěcením státu. Základním lidským právem není ani nějaké hypotetické právo mít v péči dítě. Naštěstí. Protože požadavek práva homosexuálů a homosexuálních páru na adopci dětí je už též nedílnou součástí progresivistické agendy.

Přirozená práva nebo umělá privilegia?

To, o co se pokouší předkladatelé návrhu na tzv. manželství pro všechny, není nic jiného, než bezohledné – na hranici zastrašování a vydírání – protlačování dalšího nároku, výsady či privilegia pro určité, do velké míry umělé, tentokrát sexuální, menšiny.

Což je neblahý trend, který naší západní křesťanskou společnost již po léta ničí a žene do záhuby. Stačí se podívat směrem za naše západní hranice.

Ano, každá lidská bytost, každý občan ve svobodné a demokratické společnosti má plné právo nebýt nediskriminován. Nebýt diskriminován v přístupu k základním lidským právům a svobodám na základě některých svých daností a charakteristik, například na základě své sexuální orientace. A nebýt za tyto danosti a charakteristiky trestán či pronásledován.

Český stát homosexuály nediskriminuje – na rozdíl od islámských států a islámského náboženství. A je v tomto smyslu velmi paradoxní, že mnohdy, nikoli vždy, se skupiny zastánců a propagátorů manželství pro homosexuály překrývají se skupinami zastánců a propagátorů multikulturalismu, přítomnosti islámu v Evropě či islámské imigrace do Evropy.

A bylo by i docela zajímavé, jak by dopadl hypotetický průzkum názorů na práva homosexuálů mezi muslimskými komunitami v některých zemích západní Evropy (například v Nizozemsku), jejichž předáci dnes peskují Viktora Orbána za nedostatečné vstřícný přístup k homosexuálům…

Požadovat – či uznat – manželství pro všechny tedy není projevem tolerance a rovnoprávnosti či touhy po nich, ale mnohem spíše další snahou o politickou expanzi nároků jednoho menšinového ideového proudu do veřejného prostoru a snahou být v tomto prostoru privilegován.

Je to snaha přinutit pod tlakem – a v podstatě, minimálně verbálním, násilím – ostatní občany k tomu, aby poskytli svůj souhlas k tomu označovat za manželství to, co ze silných, dobrých a přesvědčivých důvodů za manželství nepovažují. Protože to manželství reálně není a nikdy nebude. Nemůže být.

A nikdo by ve svobodné společnosti neměl být nucen, natož zákonem a státem, k tomu, aby popíral vlastní přesvědčení a jednal proti vlastnímu svědomí.

Proto návrh na manželství pro homosexuály nelze nikdy podpořit!

Sbohem a šáteček

A proto mají naši podporu Maďarsko a Viktor Orbán za své zásadové postoje, jimiž hájí křesťanské hodnoty a tradiční rodinu.

Nizozemský premiér Rutte, v reakci na maďarský zákaz propagace homosexuální agendy na školách, prohlásil, že Maďarsko už nemá v Evropské unii co pohledávat.

To lze brát i pozitivně, jako docela rozumnou výzvu hodnou následování. V organizaci, která upřednostňuje sexuální deviace před právem národů na sebeurčení a na vlastní cestu ve vnitřní a rodinné politice a před hodnotami, na kterých se Evropa zrodila a díky kterým (ještě) žije, žádný rozumný stát skutečně nemá co pohledávat.

A to ani Maďarsko, ani Česká republika.